---

Plánuji, nejezdím mimo cesty a je mi líto když projedu Paříž bez eifelovky.
Je mi to líto když je to jen pro to že jsem si nedal práci a nezjistil si to.
Plánuji (ale podle mě je to spíše příprava ne cestu)
Rozhodnu se kam- podle fotek, článků, atd.
Koupím průvodce, přečtu cestopisy.
V kombinaci s získanými informacemi a pohledu na mapu (kopce mám raději- proto nikdy nepojedu do pobaltí) vytvořím cestu.
Nic z toho co vytvořím není povinné Jen mi to dá obrovskou výhodu možností a radost z cesty před cestou.
Nevěřím, stejně jako v životě, že nechání cesty na náhodě přináší větší radost. Nevím proč by cesta kterou si vyberu byla horší než ta kterou si nevyberu předem, navíc ji chybí ten cíl.
Nikdy jsem tam nebyl, takže pro mě bude i ta ,,má" plná překvapení. Nemluvě o tom že většinou podle mapy vidím jakým terénem vede, a některé celkem výstižně značí ,,krásné cesty"
Toto neplatí v případě že ,,cesta je cíl"
Ale vysloveně tenhle druh cesty volím- např. když jedu na kafe a pokec s Slamem do Jedovnice, byl jsem tam 10X a ještě 10X budu tak jedu podle mraků na obloze.
V cizině si tenhle luxus nemůžu dovolit.
Opačný případ mi dovolí si během jízdy po D1 někde u tří křížů rozhodnout jestli Skotsko nabo Irsko, protože vím že jsem na obě cesty připraven, a tak když si zajdeme v edinburghu na hrad, vím že 500 metrů vedle je národní galerie a v ní věci které jen tak neuvidím, vím že v jednu budou střílet z děla, vím že Mohérové ůtesy jsou 8km dlouhé (a nejen 500metrů) a nejhezčí jsou tam kde už se nesmí, jenže vím že je tam cesta a tak...a mohl bych pokračovat. Vždy mi to že vím přinese jen plus. Nikdy není nic povinné, pokud není čas, peníze,počasí ...neřeším to, ale pokud projedu kolem místa které za to stojí, jen proto že jsem o tom nevěděl...neumřu, jen si řeknu škoda.
Přijde mi zvláštní že někteří napíší že jedou zkoumat lidi a kultůru- to se spolu nějak bije? Já myslím že naopak.
Ale prostě to má každý jinak- to už jsme řešili na Motorkářích, že? :D
S kým? To je ještě složitější otázka než jak.
Sám=obrovská svoboda, zvláštní jiný druh vnímání prostředí. Klid jako při meditaci, možnost více si zarýt pod kůži.
Obavy z nepříjemností, občas stesk.
S kamarády= obrovská sranda, sdílená radost, mnohonásobně víc zážitků, radost z cizí radosti, utužení přátelství.
Problémy vzešlé z ,,více hlav", nutnost přispůsobování, ponorka, ve stresových situacích zkoužka chrakterů.
S partnerem=mix vnímání prostředí jako ,,sám" se sdílenou radostí ketrou si už neseme sebou napíchlou jako další korálek na šňůrce vztahu.
Momentálně mám to štěstí že mám kombinaci varianty 2 a 3.
A závěrem, když ne nejhezčí rozhodně velmi silný zážitek, je okamžik když vyjíždím. To je pocit který mě vždy dostane, ne vždy je stejný. Asi záleží kam a s jakým očekáváním jedu, ale vždy když sednu na motorku, ať už nabalenou víc nebo méně
zavřu vrata garáže, nasazuji rukavice...pak si to zopáknu když minu ceduli Ostrava. Taky Troch sice jiný ale taky zajímavý pocit mám když dojedu na místo o kterém jsem Xkrát četl a prohlížel obrázky...a najednou jsem tam.
Projetí harnice při návratu si také užiju.....no a letos mě čeká ještě jeden druh pocitu...ale ten bych si raději nechal ujít. :|
Takže si zkombinuji radost z cesty se smutkem při loučení.

Takhle se píše slohovka....břídilové.*pray*